Zkusil jsem si zahrát politickou hru, kterou připravili signály.cz v rámci tématu měsíce politika-volby a vyšlo mi: KDU-ČSL: 27.2, TOP09: 12.1, VV: 11.3, SZ: 10.3, ODS: 7.5, ČSSD: 4.5, SPOZ: 4, KSČM: 0.7 | Chceš zkusit, jaké bys měl výsledky Ty?

Skutečný islám nemůže smysluplně soužít se sekulárním státem. Má své vlastní zákony, které stojí nad zákony společnosti. Muslimové nemusí poslouchat nikoho, kdo nehlásá islám. Nevěrným ženám a odpadlíkům od islámu se ukládá trest smrti.

O takových postojích se dočítáme v textech vrcholných představitelů českých muslimů Muhameda Ali Šilhavého a Vladimíra Sáňky z poslední doby. Předminulý týden pak brněnští muslimové oznámili, že chtějí postavit v centru města další mešitu, tentokrát už velkou s minaretem.

 Muslimů si vážím, sdílím s nimi víru v jediného Boha. Považuji je za spojence – třeba v bioetických otázkách či při podpoře silných rodinných vazeb. Uznávám právo muslimů na svobodu náboženského kultu, ovšem některé jejich požadavky mě silně znepokojují.

Budˇme tolerantní, ale ne naivní. Neopakujme chyby, kterých se ve vztahu k muslimům dopustili v západní Evropě.  

Pojetí lidských práv, oddělení státní a duchovní moci, přístup k menšinám, postavení ženy – v tom všem se Západ od zemí s převahou muslimů velmi liší. Demografické trendy v Evropě jsou přitom jednoznačné. Již za pár desítek let získá v řadě zemí muslimská menšina většinové postavení. Češi by si tváří v tvář statistickým faktům a požadavkům muslimů měli položit zásadní otázku: chceme být do budoucna státem s převahou křesťanských nebo islámských hodnot? Debata o stavbě další mešity v Brně je předčasná bez zásadní debaty o směřování české společnosti – zda k islamizaci, k níž už nevratně dojde v západní Evropě, či k zachování anticko-křesťanské identity. Na rozdíl od západních států se ještě můžeme rozhodnout.

Od nepřijatelných pasáží ve svých textech se čeští muslimové nedistancovali. Naopak. Když jsem nad nimi vyjádřil znepokojení, začali mi přisuzovat nacistické a fašistické praktiky. Výroky samotné ani reakce muslimů zjevně nevadí ani některým komentátorům.

Evropané jsou infikováni epidemií relativismu, napsal před časem italský politik Marcello Pera. Domnívají se, že přijmout a bránit svou kulturu by bylo aktem hegemonie a netolerance, prozrazující protidemokratické, antiliberální, neuctivé přístupy. Jenže právě tento jed je dovedl do vězení politické korektnosti. Do klece, v níž se Evropa sama zamkla ze strachu, že řekne věci, které sice nejsou vůbec korektní, ale jsou to obyčejné pravdy, a aby se vyhnula vlastní odpovědnosti. „Copak Evropané nechápou, že je v sázce samotná jejich existence, že se útočí na jejich civilizaci, že je napadena jejich kultura? Cožpak nechápou, že to, co mají bránit, je jejich vlastní identita?“, táže se hrdý ateista Pera.

Doufal jsem, se představitelé českých muslimů své texty vysvětlí a nebudou odvádět pozornost od jádra problému. Jejich reakce mě však utvrdila v názoru, že není rozumné výstavbu další mešity v Brně podporovat. Nepřeji si, aby se skupinám s takovými postoji vycházelo v naší zemi vstříc.

(zkráceno vyšlo v Lidových novinách)

Hodně jsem si od nové sociální encykliky sliboval. Po prvním přečtení moje očekávání vlastně ještě narostlo. Chci se tenhle Benediktův text "naučit" a trochu mu pomoci do světa.  
Osobně vděčím sociálním encyklikám za mnohé. Před léty mě třeba nasměrovaly do KDU-ČSL. Teprve nedávno mi došlo, že lidová strana samotná vznikla díky ohlasům na první sociální encykliku Rerum novarum.

Hnutí Comunione e liberazione nyní v tiskovém prohlášení vyjádřilo vděčnost Svatému otci, že v  encyklice znovu ukázal, jak mohou křesťané přispívat  ke společenskému soužití a k rozvoji. Co k tomu Benedikt říká? Člověk není jediným autorem ani svého života, ani společnosti. Pravda o nás je nám především „dána“, pravdu sami nevytváříme, ale můžeme ji příjmout. Láska v pravdě, která je rozhodující silou skutečného rozvoje člověka i celého lidstva, nachází svou tvář v osobě Krista. Podle papeže je přijetí hodnot křesťanství „prvkem nejenom užitečným, ale i nezbytným pro vytváření dobré společnosti a pro opravdový integrální rozvoj člověka“. Encyklika tak navazuje na Populorom progressio (1967) Pavla VI., podle něhož je „Kristova zvěst prvním a hlavním faktorem rozvoje“. Comunione e Liberazione vnímá tato slova jako výzvu, abychom ve svém životě otestovali platnost Kristových příslibů. Kristus udržuje své přátele ve výborné „kondici“ – s Ním můžeme nejlépe čelit tisícům konkrétních problémů ekonomického, finančního, sociálního a politického řádu.

„Po osmnácti letech (od Centesimus annus) se církev nesoustředí na obranu, ale přechází do útoku.“ řekl v reakci na vydání  encykliky vlivný boloňský ekonom Stefano Zamagni. Zatímco v Rerum novarum a Centesimus annus  se podle něj církev tvářila překvapeně a vyzývala k nápravám chyb ve společenském systému, Caritas in veritate přináší konkrétnější náměty.

Kapitalistická ekonomika je zaměřena na co nejvyšší zisk. Benedikt XVI. naproti tomu fakticky upřednostňuje tzv. „občanskou ekonomiku“, které jde primárně o maximalizaci obecného dobra. Zamagni připomíná, že tento přístup vychází z mnohaleté zkušenosti, kterou z rozvíjení svých charizmat v podnikatelské sféře mají Hnutí fokoláre („ekonomika společenství“) a Comunione e liberazione („compagnia delle opere“). Jejich působení dokazuje, že firmy nemusí kvůli ohledům na druhé opustit tržní prostředí a skončit krachem.

Podle Zamagniho je jádrem encykliky právě výzva k překonání rozdělení mezi hospodářskou a sociální oblastí. Tato dichotomie převládala ve 20. století, měla podobu zápasu mezi starým liberalismem a socialismem. Pro oba systémy byla  přitom ekonomika, ať už přijímaná nebo potlačovaná, „zlou“ sférou, protože v ní šlo o zisk bez ohledu na práva druhých. Sociální stát se následně pokoušel vyvážit všechno nezdravé či zvrácené, co se v ekonomice odehrávalo. Katolící tradičně plnili korektivní roli v sociální oblasti.

Zamagni si všímá, že papež v Caritas in veritate říká jasné ne takovému rozdělení rolí. Sociální prvky, jako solidarita a bratrství, musí proniknout ekonomiku, nezůstavat mimo ni: „Jde o překonání logiky dvou fází: nejprve se vydělávají peníze, pak se myslí na přerozdělování“.  Taková logika je nešťastná, protože než přijde čas na redistribuci, mohou už být škody na lidské důstojnosti nevratné. Hospodářství má spíše proniknout logika typická pro sféru občanské společnosti: „tvoje dobro musí být v souladu s mým dobrem; to moje tedy nemůže odhlížet od tvého ani od dobra jiných“, uzavírá boloňský ekonom. Benátský patriarcha Angelo Scola ve stejné souvislosti konstatuje, že „logika ‚darování se‘ učiní ekonomiku svobodnou“.

Je tedy zřejmé, že ekonomika může nalézt  svůj smysl ve službách občanské společnosti. Peníze se pak stávají nástrojem, nikoliv cílem.

Na podobné bázi zatím fungují (i u nás) „sociální podnikatelé“. Orientace na společné dobro začala pronikat také do velkých podniků: pod rouškou „společenské odpovědnosti firem“ nebo díky soutěžím „firma přátelská k rodině“. Můžeme tak v praxi sledovat blahodárný trend opouštění vypjatého individualismu ve prospěch důrazu na kultivaci vztahů. To vše v duchu bratrství, což je ideál, o jehož naplnění se moderna ani nepokusila.“Zatímco myšlenka vzájemné odpovědnosti členů jedné lidské rodiny není pro křesťanství novinkou, papež nás vybízí, abychom ji vzali vážně jako něco, co dělá křesťana křesťanem. Pokud to přijmeme, pak se už nemůžeme ptát spolu s Kainem: ‚Copak jsem strážcem svého bratra?‘ Uskutečňování svobody pak pro nás nebude pouhým hromaděním co největšího bohatství“, konstatovala v reakci na encykliku Caritas in veritate hlava amerického řádu Kolumbových rytířů Carl Anderson.

Půl roku mě sem přátélé směrovali. Prý jsou na signálech bezva lidi a člověk je tu mezi svými. A tak se dnes přidávám a myslím přitom na sv. Jakuba a cestu do Compostelly. Bon voyage, těším se, že se brzy potkáme:-)